Můj příběh
Když s pokorou vstupuji do životů druhých...

"Jednej tak, abys sloužil lidství jak v osobě své, tak v osobě kohokoliv jiného. Aby člověk byl cílem tvého jednání, a nikdy pouze jeho prostředkem." 

I. Kant

Když jsem začala během studia absolvovat odborné praxe, můj život se změnil. Možná je lepší říci, že se rozšířil a prohloubil. V ústavní a hospitalizační péči jsem se setkávala s dětmi s deformitami, malformacemi, ať na tělesné či mentální úrovni. Zažila jsem resuscitace ve škole, místo nástupu v září přišlo do školy parte. Studenti speciálního školství se často nedožijí ukončení povinné školní docházky... Život je vzácným darem, ať trvá jakkoliv dlouho.

A zjistila jsem, že mi na podobné věci - činit si na někoho nějaký názor, chybí nějaký "gen". To jsem si ověřila i během mojí pracovní praxe, když jsem nastoupila jako psychoterapeut do zařízení pro pacienty v terminálním stádiu onemocnění. Bylo mi jedno, zda někdo nemá ruku, půlku obličeje, nebo potřebuje pleny. Předemnou stál (či seděl na vozíku či ležel na lůžku) člověk, který potřeboval pomoci s problémem. Nebo chtěl jen doprovázet. Či chtěl jen s někým být. A já jsem byla polichocena, že si k tomu vybral mě. 

Lidská důstojnost není určena ničím z vnějšku - penězi, vzděláním nebo tělem. Ani tím, zda se mu v hlavě honí běžné myšlenky nebo něco nestandardního. Každý se na Zemi objevíme za celé dějiny lidstva jen jednou, tak jsme výjimeční. 

A mým úkolem je Vám tenhle pocit připomenout a moci ho prožívat. Cítit se dobře ve světě a ve svém těle. 

Proto neváhejte, zasloužíte si to!

Milada